Slovo na květen (o tom, proč na lidi leze jaro aneb když Mácha nemluví česky)

05.05.2011

V dobách minulých nebyla o různé „Měsíce čehokoli“ nouze. Březen byl Měsícem knihy, duben Měsícem bezpečnosti v dopravě, Měsíc československo-sovětského přátelství se roztahoval od 7. listopadu do 12. prosince. Většina těchto povinně specializovaných měsíců naštěstí skončila na smetišti dějin, avšak ten, o kterém bude dnes řeč, prokazuje pozoruhodnou adhezi k lopatě, na které jsme na zmíněnou skládku vyhodili všechny ostatní. SLOVO NA KVĚTEN nemůže tedy být o ničem jiném, nežli o květnu. Totiž o máji.

I když se u nás stále více rozlézá zavlečené valentýnské bejlí, přece jen Češi, pokud zrovna stádně neskáčou na tribunách stadionů při hokejovém mistrovství světa, stále považují za vrchol hormonální a emoční sezóny právě měsíc květen. Přesvědčení, že květen neboli máj je měsícem lásky, má své hluboké historické kořeny – v tomto měsíci osychají meze a různá jiná zákoutí návodná k různým aktivitám, ke kterým v minulosti nebylo nesezdaným možno využít místa s celoročním provozem, jako třeba zápecí, seknici či maštal; kdyby na to totiž byl pantáta přišel, o šamstra by byl přerazil rozporku a cérka by si byla taky nejmíň týden nesedla.

Svého druhu kodifikaci zmíněné přesvědčení získalo po roce 1836, kdy jistý Karl Ignaz Macha, či chcete-li Karel Hynek Mácha, sepsal pro tehdejší veršomilovnou veřejnost poměrně obtížně stravitelný lyricko-epický kus, zčásti inspirovaný skutečnou událostí z předcházejícího století.

Klasickou otázku po tom, co bylo dříve, zda vejce, nebo slepice, v případě Máchova Máje a představy května jako doby obzvláště nakloněné srdečním záležitostem, máme tedy vyřešenu. Otázkou, která přetrvává, je, proč se Máchův Máj stal jakousi ikonou všech, kteří v květnu courají po Petříně či jeho jinokrajných ekvivalentech, mačkají si navzájem ruce a upírají na sebe vlahé pohledy. V Máji totiž je řeč především o vraždách, kostlivcích, loupežnících, svádění k neřestem, lámání končetin katem a podobných radovánkách, a mezi protagonisty se objevuje sbor duchů, vichry po horách, žáby z bažiny a, ehm, lehké větry; je-li řeč o lásce, pak o takové, z níž se nikdo příliš neraduje, nýbrž vraždí své otce, případně se vrhá se skály, a jeden ze závěrečných veršů konstatuje, že „zklamanáť láska má“. Mám osobně jisté tušení, že Máj se stal kultovní ikonou zamilovaných převážně díky tomu, že na střední škole z něj přečetli maximálně tak první strofu, kde se ještě nevraždí, nesvádí, nevrhá do vody a neláme kolem, a možná tak ještě „to o těch obláčcích, jak mají pozdravovat tu šírou zemi…“

Ale dobře, v Máji je řeč také o hladkých jezerech, dívčinách krásných, sluncích jasných světů jiných, modrých blankytech a dalších úkazech, které by se snad za atributy pozirivních emocí daly považovat. Tak či onak, Mácha a jeho Máj se stal jakousi „mediální fikcí“ (oblíbený obrat posledních dní) lásky, jakkoli takovou lásku, jakou v něm autor popisuje, by si asi nikdo z těch, kdo pod patronátem jeho sochy na Petříně objímá svého vyvoleného či svou vyvolenou, určitě prožít nepřál.

Abych učinil zadost faktu, že tyto řádky píši pro web překladů a tlumočení, dovolím si čtenářům – ovšem pohříchu pouze těm, kteří vládnou cizími jazyky – nabídnout malé srovnání, jak vypadají úvodní verše Máje v překladech do některých cizích jazyků.

Možná poněkud cizokrajně bude pro dnešního čtenáře vyhlížet i původní česká verze, kterou uvádím na prvním místě; není to tak strašné, pokud si uvědomíte, že „g“ je třeba číst jako „j“, „j“ zase jako „í“, „w“ jako „v“, diftong „au“ jako „ou“ atd.

Takže – zde je původní verze v češtině první poloviny 19. století:

Byl pozdnj wečer – prwnj mág –
Wečernj mág – byl lásky čas.
Hrdliččin zwal ku lásce hlas,
Kde borowý zawáněl hág.
O lásce šeptal tichý mech;
Kwětaucj strom lhal lásky žel,
Swau lásku slawjk růži pěl,
Růžinu gewil wonný wzdech.
Gezero hladké w křowjch stinných
Zwučelo temně tagný bol,
Břeh ge obgjmal kol a kol;
A slunce gasná swětů giných
Blaudila blankytnými pásky,
Planaucj tam co slzy lásky.

Anglický překlad  Edith Pargeterové:

Late evening, on the first of May—
The twilit May—the time of love.
Meltingly called the turtle-dove,
Where rich and sweet pinewoods lay.

Whispered of love the mosses frail,
The flowering tree as sweetly lied,
The rose's fragrant sigh replied
To love-songs of the nightingale.

In shadowy woods the burnished lake
Darkly complained a secret pain,
By circling shores embraced again;

And heaven's clear sun leaned down to take
A road astray in azure deeps,
Like burning tears the lover weeps.

Německý překlad Siegfrieda Kappera:

Spät Abend – erster Mai – ein Abendmai.
Es war die Zeit, um liebend zu durchirren
Den duft’gen Kieferhain, wo traut und treu
Zur Liebe lud der Turteltäubchen Girren.

Von Liebe flüstern rings die weichen Moose,
Der Liebe Wehe log der Blüthenbaum,
Die Nachtigall sang Liebesklag’ der Rose,
Verduftend still, ein glüher Liebestraum.

Der glatte See, in schatt’ger Büsche Kühle,
Vom Ufer rings umarmt mit stillem Sehnen,
Erbraus’te dumpf verhalt’ne Schmerzgefühle,

Indeß der Sonne Strahlen – Glutguirlanden –
Gen andre Welten irrend, hier verschwanden,
Um dort zu glüh’n, gleich heißer Liebe Zähren.

Volný francouzský překlad neznámého překladatele:

C'était la fin d'un soir de mai,
Le premier mai, le temps d'aimer.
Le tendre appel des tourterelles
Montait dans la senteur des pins.
La mousse chuchotait de secrètes tendresses.
L'arbre en fleurs lamentait un amoureux mensonge.
Le rossignol chantait son amour à la rose,
Et la rose amoureuse en parfums s'exhalait.
Le lac uni, dans l'ombre des charmilles,
Murmurait la douceur d'une peine secrète
À ses rivages, dont la courbe l'embrassait.
Les étoiles, soleils de mondes inconnus,
Erraient parmi l'azur strié de bandelettes,
Et brillaient comme autant de larmes amoureuses.

Italský překlad Maura Antonettiho:

Sera tardi, un primo di maggio,
una sera di maggio, tempo d'amore.
La voce dei colombi chiamava all'amore
lì, ove aleggiava il profumo dei pini.
Il muschio sussurrava d'amore;
un albero in fiore mentiva parole d'amore,
l'allodola d'amore cantava alla rosa,
che si palesava con singhiozzo odoroso.
Gelido il lago tra ombrosi cespugli
emetteva sordi brontolii di dolore,
mentre le rive lo abbracciavano;
e soli brillanti di altri mondi
vagavano attraverso fasce azzurrine
ardenti come lacrime d'amore.

Španělský překlad Miloslava Uličného:

Era de noche, el primero de mayo,
noche de mayo era, el tiempo de amar.
A amar en un fragoroso pinar
al mundo invitaba un tórtolo payo.
Cosas de amor el musgo susurraba,
mentía su pena un árbol en flor,
cantaba a una rosa un ruiseñor
y a ella su propio olor la traicionaba.
Un lago plano en sombra de arbustos
con retumbos de una pena secreta;
su orilla lo abrazaba en cadeneta,
claros soles de otros mundos augustos
en jiras azules iban errando
cual lágrimas de amor llameando.

A konečně ruský překlad neznámého překladatele:

Был поздний вечер - юный май,
Вечерний май - томленья час.
И горлинки влюбленный глас
Звучал, тревожа темный гай.
Был полон неги тихий мох,
Цветущий куст о грусти лгал,
И соловей изнемогал,
Услышав розы страстный вздох.
И озеро тайком грустило,
Тенистый брег ему внимал
И воды кругом обнимал;
А в небе дальние светила
Чредою голубой блуждали,
Как слезы страсти и печали.
Летели в храм любви они,
И в ожиданье сладкой встречи
Друг к другу мчались издалече
Те перелетные огни.

Doufám, že vás uvedené příklady překladů zaujaly; přeji vám, aby vám nejen květen byl dobou příjemných a veskrze pozitivních emocí, do nichž nevstoupí rušivě žádný zbortěné harfy tón ani ztrhané strůny zvuk.

V úctě váš

Tomáš Hausner
manažer divize PTCE