Slovo na prosinec (o jazyce zvaném „journalese“)

1. 12. 2010

O tom, že „novinářština“ je jazykem sui generis, věděli své už takoví velikáni české žurnalistiky, jako byli F. X. Šalda či F. Peroutka. Degenerace jazyka, kterým k nám v posledních 20 letech promlouvají sdělovací prostředky napříč celým svým spektrem od novin přes televizní zpravodajství až po internetové servery, je v porovnání s minulostí charakterizována nesrovnatelně rychlejším tempem rozkladu a je na místě obava, že škody, které „journalese“ páchá na naší mateřštině, se časem ukážou jako nevratné. Ve SLOVĚ NA PROSINEC se pokusíme trochu pošťourat v kontejnerech se slovním odpadem, které stojí před nejednou redakcí či TV studiem, a necháme se překvapit poklady, které ukrývají.

Tajnosnubný ministr aneb Kam se poděli „chlapi s gulama“

K sepsání tohoto zamyšlení mě inspirovalo nedávné vydání večerní zpravodajské půlhodinky jedné nejmenované české televizní stanice, jejíž někdejší ředitel si ve svých pravidelných promluvách k národu opakovaně sundával a zase nasazoval brýle a zdůrazňoval, že dotyčná televize je televizí komerční.

Ve večerních zprávách této stanice se mimo jiné objevila informace, že jeden z ministrů české vlády ví, že mu někdo jde po krku, dále že ví, kdo to je, ale nechce se k tomu blíže vyjadřovat, protože to ví nejen on, ale každý v tomto státě. Tuto informační ekvilibristiku dotyčného ministra reportérka okomentovala slovy, že „pan ministr byl při dnešním rozhovoru velmi tajnosnubný“. Tajnosnubný? Poetické, téměř až lyrické slůvko; člověku by se skoro chtělo říci, že takové hezké slovíčko nemá v komentáři o tom, že hodnému ministrovi jdou po hrdle zlí darebáci, vůbec co dělat. Inu, taky že nemá.

Když mi někde v řeči (ať už ústní nebo písemné) něco nesedí, usedám a listuji ve slovnících nebo (s velkou dávkou ostražitosti a prstem na spoušti) „googluji“ a hledám na síti. Tentokrát pomohl Ottův slovník naučný:

Tajnosnubné rostliny (kryptogamy, Cryptogamae) jsou podle Linnéa ty přečetné rostliny nižší, které nemajíce semeníků aniž tyčinek, netvoří semen. O nich domníval se Linné, že u nich pohlavní ústroje snad jsou přítomny, ale že jsou skryté.

V podstatě tedy nebohá reportérka širokým masám sdělila, že pan ministr se rozmnožuje, ale není jasné, jak a čím. A teď, babo raď. Buď dotyčná reportérka ví něco, co zbytek národa ani netuší, a chtěla na to neotřelým způsobem upozornit, nebo chtěla naznačit, že od dob někdejšího premiéra, který byl znám mimo jiné jako „chlap s gulama“, se mnohé změnilo a takoví muži jsou v politice již zcela vyhynulým druhem. Nebo že by se jen prostě chtěla podělit o svůj dojem, že jí toho pan ministr dvakrát moc neřekl, že se vyhýbal přímé odpovědi, hledal únikové cestičky, zkrátka že byl tajnůstkářský?

Poznámka: Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) sice uvádí přenesený význam slova „tajnosnubný“ na příkladech „tajnosnubná přání“ či „tajnosnubné slovo“, tedy význam „nezjevený“, „nevyřčený“, „utajený“; nicméně ve spojení s osobou je toto adjektivum používáno zcela chybně.

Letadla létaly, děvčata se smály a děti tomu všemu tleskali

Další neprobádanou boční štolou šachty, kterou se řítí do hlubin novinářská čeština, je shoda podmětu s přísudkem, dříve také označovaná jako konkord. S proudovým letadlem stejného označení má tento jev společné snad jedině to, že když jej neumíte ovládat, žuchnete nadzvukovou rychlostí na zem.

V souvislosti se sněhovou kalamitou na přelomu letošního listopadu a prosince jsem se v jedné zpravodajské relaci třeba dozvěděl, že už „čtyři letadla kvůli kalamitě neodstartovaly“; jindy zase, že „štěňata se s tím, že je matka odmítla, vypořádaly bez problémů“ a sají z láhve. Ještě štěstí, že v mluvené řeči se víceméně nedá odlišit koncovkové -i/-y, protože jinak bychom se mohli také dočkat toho, že „dětem se loutkové divadlo moc líbilo a nakonec dřevěným hercům pěkně zatleskali“.

Nejhorší ze všeho je smrt z vyděšení, avšak policista se měl zastřelit

Nejohavnější atentáty na češtinu se ovšem dějí tehdy, když se v posvátné hrůze pokouší mluvit nebo psát spisovně někdo, kdo to prostě neumí. To se pak dozvíme, že jest-li někdo neumřel, žije dodnes, i když se neví, zda-li přece jen neumřel. A že kdyby jsme se chtěli dozvědět  více, máme se zeptat.

Tolikrát už jsme ve zprávách slyšeli, že nějaký vysoký státní úředník protěžuje svého příbuzného, že bych navrhoval, aby příští reforma českého pravopisu kodifikovala substantivum protěkce. Ale možná se pletu a dotyčný náměstek jenom daroval své švagrové z protěží bílý šat.

Ondy jsem se zase dozvěděl, že nějaký policejní důstojník spáchal sebevraždu. Prý se měl zastřelit služební zbraní. Tak počkat – on se tedy nezastřelil? On se měl zastřelit (někdo mu to asi nařídil), ale pak si to rozmyslel a neudělal to? A jak tedy potom tu sebevraždu spáchal?

Před nějakým časem zase proběhla novinami zpráva o tom, jak někde na nějaké tržnici explodovala zábavná pyrotechnika a hned vedle od toho chytly nějaké čistící prostředky; zas až tak zábavné mi to tedy nepřipadalo. Naštěstí to nikoho nezabilo a všichni zranění jsou mimo nebezpečí života. I když to celé nakonec dobře dopadlo, z takto podaných dobrých zpráv se nějak nedokážu radovat. Nedočetl jsem. Ačkoli to internetoví novináři popsali jako dechberoucí podívanou, setkání s tímto anglicismem pro mě bylo jaksi… chuťberoucí.

Všeobecný přehled z perspektivy suterénu

Jestliže se chceme pošklebovat cizím novinářům, pokud si myslí, že Jižní Korea je někde mezi Jižní Karolínou a Severní Dakotou a že někdejší český premiér se jmenuje Miralek Topalek, zameťme si nejprve před vlastním prahem. Dva příklady z poslední doby jako ilustrace toho, že je tam smetí, až Bůh brání: Před časem se v jednom nejmenovaném moravském městě stala nepěkná věc. Tekla krev, a to hned na několika místech. Poprvé na ulici Svazácké, o chvíli později pak v ulici Patrice Lumumby. Pomiňme fakt, že se u nás pořád ještě najdou ulice pojmenované po přípravkách zločineckých organizací a minimálně problematických osobách; jádro pudla bylo tentokrát v doprovodné grafice. Místo druhého útoku totiž bylo na mapce označeno jako „ulice Patricie Lumumby“. Odpovědná osoba by měla dostat vyhazov na hodinu (jako kdysi bývalá reprezentantka a komentátorka lyžařských disciplín Zuzana Kocumová) – ženská jména se v češtině přechylují a basta. Takže důsledně prosím – ulice Patricie Lumumbové! *

Druhý příklad je z živého televizního vysílání, v němž moderátoři hostili skupinku dětí, jimž učarovala hra na zobcovou flétnu; i se svým vedoucím tam děcka byla hezky srovnaná podle velikosti nástroje od flétny sopránové až po basovou. Po chvíli povídání se moderátorka zatvářila šibalsky záludně a vypálila otázku: „A co třeba taková zobcová flétna, jaký je v tom rozdíl?“ Po chvilce rozpačitých pohledů přišla odpověď, že tohle je zobcová flétna, a že ta, do které se fouká „z boku“, je flétna příčná.

Nevědomost prý hříchu nečiní, avšak z vyšehradské hrobky Peroutkových ozývají se duté rány.

 V úctě váš

Tomáš Hausner
manažer divize PTCE

*Pro jistotu: manažer PTCE ví, že Patrice Lumumba byl muž, a jeho rozhořčení nese zřetelné stopy ironie.