Slovo na březen (o tom, jak reálná komunikace (ne)vítězí nad virtuální)

2. 3. 2011

Letošní udílení cen americké Akademie, tzv. Oskarů, nebylo žádným velkým překvapením, pokud šlo o zisky snímku „The King’s Speech“ (Králova řeč); na druhou stranu výrazně za očekáváními zůstal film „The Social Network“ (Sociální síť). O tom, proč lze tento nepoměr považovat za symbolické vítězství skutečné komunikace nad tou virtuální, se zamyslíme v našem SLOVĚ NA BŘEZEN.

Může se snad zdát, že se tentokrát již výrazně odchyluji od toho, co jsem deklaroval ve svém prvním editorialu loni na podzim, a že téma oskarových ocenění je oblasti překladů a tlumočení či problematice cizích jazyků na hony vzdálené, ale pokusím se vysvětlit, proč se domnívám, že tomu tak není, ačkoli snad obsah následujících odstavců bude poněkud osobnější než obvykle. Oba filmy totiž z různých pohledů, různým způsobem a s různým vzkazem pro diváky pracují s tématem mezilidské komunikace.

Na úvod si připomeňme náměty, které oba filmy zpracovávají. Film režiséra Toma Hoopera „Králova řeč“ se vrací do Spojeného království před 2. světovou válkou, kdy se po abdikaci svého staršího bratra Edwarda ujímá vlády, zpočátku poněkud neochotně, nový král Jiří VI, otec nynější panovnice Spojeného království Alžběty II. Protože od dětství trpí poruchou řeči, která by mohla snižovat jeho vážnost jako hlavy jedné ze světových velmocí, svěří se (rovněž zpočátku poněkud neochotně) do péče poněkud neortodoxního australského logopeda Lionela Loguea. Pomocí různých logopedických technik a cvičení, ale především díky svému vztahu s Loguem, který z počátečního odmítání a nedůvěry přeroste nakonec ve velmi zvláštní přátelství, nakonec král svůj hendikep překonává, nachází správná slova, a co víc – nachází k nim také správné činy, když v době německého bombardování Londýna odmítá opustit město a jeho obyvatele a stává se tak skutečným vůdcem, který překonal sebe sama. Na působivosti příběhu nic neubírá ani fabulace, díky níž filmový Jiří VI. (prostřednictvím své manželky) vyhledá Logueovu pomoc až krátce před svým nástupem na trůn (1936), zatímco skutečný král (tehdy ještě jako vévoda z Yorku) se u něho léčil již od roku 1925.

Děj snímku Davida Finchera „Sociální síť“ je oproti „Králově řeči“ situován prakticky do současnosti; začíná v r. 2003, kdy je student harvardské univerzity Mark Zuckerberg podmíněně vyloučen za to, že způsobil částečný kolaps univerzitní IT sítě spuštěním svého webu, kde se „volí“ královna univerzity na základě fotografií studentek, které Zuckerberg vykradl z fakultních databází. Příběh se dále odvíjí spletí „seznamování se se správnými lidmi“ a rozchodů s bývalými přáteli, ze kterých se najednou stávají protistrany v soudních sporech, a končí naprostou deziluzí protagonisty, sedícího u počítače a mačkajícího každých pár vteřin klávesu F5, aby zjistil, jestli jeho bývalá láska (jejíž „kopačky“ celou story o facebooku vlastně nastartovaly) vyhověla jeho žádosti o „přidání mezi přátele“.

Zatím jsem ani jeden z filmů osobně neviděl, ale k tomu, čemu je tady hodlám „využít“, to ani není třeba; na jejich námětech a koneckonců i osudech od natočení přes oskarové nominace až po skutečné udílení cen chci demonstrovat, jak rozdílné přístupy ke komunikaci mohou mít různí lidé v různých dobách a s různými prostředky k dispozici, ale také to, že „pokrok za každou cenu“ může působit kontraproduktivně a ničit nejen životy jednotlivců; v neposlední řadě pak to, že velmi záleží na každém člověku, jakým směrem napře své úsilí, energii a prostředky.

Jako navýsost neobjektivní a zaujatý pozorovatel dění kolem sebe narovinu říkám, že mé sympatie jsou jednoznačně na straně krále Jiřího, který mohl klidně zůstat koktavým a zadrhávajícím vévodou z Yorku, tu a tam se zúčastnit nějakého přestřižení pásky, na kterém by místo něho promluvila jeho žena, a jednou za čas oběda v Buckinghamském paláci, kde by také nemusel promluvit. Namísto toho však v okamžiku, kdy na něj okolnosti naložily větší břemeno, než si kdy byl připouštěl, přes vlastní nerozhodnost a možná snad i slabost pouští se do boje z nejtěžších – do boje se sebou samým. Je si vědom toho, že chce-li obstát nejen „před soudem dějin“, nejen před svým národem, který od něj na prahu války očekává jasné, rozhodné a pečlivě artikulované slovo, ale především před sebou samým, musí bojovat. Je to hra vabank, na jejímž konci může vše získat, pokud terapie bude úspěšná, ale také vše ztratit, pokud úspěšná nebude.

Protagonisty filmu „Sociální síť a potažmo tedy skutečného zakladatele facebooku je mi vcelku líto. Tak nějak málo mi imponuje, že je nejbohatším třiadvacetiletým milionářem (odhad jeho jmění činí 700 miliónů dolarů), a ještě méně to že na počátku byla láhev chlastu, kopačky od přítelkyně a hacknutý univerzitní web. Nechci samozřejmě soudit člověka, kterého neznám (ostatně neznal jsem ani Jiřího VI.), ale tak nějak cítím v nitru svém, že pokud bych si měl vybrat dějinnou stopu, kterou každý z nich po sobě zanechal či zanechává, asi bych měl snadnou volbu.

Fenomén facebooku samozřejmě nelze ignorovat, jednou tu je, má své statisíce a dnes už milióny uživatelů, a ať se to komukoli líbí či nikoli, jeho expanze pokračuje. Sám ovšem na facebooku nejsem a nikdy nebudu, protože pro obcování s lidmi, se kterými si mám co sdělit a kteří jsou mi na dosah, chci vždycky nacházet takové „komunikační kanály“, které budou fungovat, i pokud vypadne proud, spadne satelit či nějaký saddám nebo muammar zapálí ropné vrty. Je mi nepochopitelná facebooková komunikace mezi členy rodiny, spolužáky, kolegy z práce, sousedy z činžáku, tedy mezi lidmi, kteří se vídají den co den, a když pak spolu jdou vysypat smetí nebo stojí ve frontě na oběd, řeknou si: „Tak co, jak bylo večer?“ – „Hele, koukni na fejsbůk, sou tam i fotky, tak mi napiš, jak se ti líbily.“ Připomíná mi to jeden vtip z doby počínajícího boomu mobilních telefonů, kdy se říkalo, že naprosté vítězství této mobilománie nastane, až se v jednom z nočních barů odehraje následující situace: Chlapík u baru pošle sms zprávu druhému, který sedí hned vedle: „dame este jedno?“, načež dostane odpověď: „dame. nevis cislo na barmana?“ Jiná situace samozřejmě nastává, pokud jde o komunikaci s někým, kdo je mimo můj běžný dosah a s kým se nevídám tak často. Ale i tady lze komunikovat a setkávat se jinak, aby pojem „vzácný přítel“ nedegradoval tím, že si dennodenně lezeme do virtuálního obýváku, ačkoli nás nikdo nepozval.

Další věcí, které nedokážu přijít na kloub, jsou stránky těch uživatelů facebooku, kteří ho v zásadě ke komunikaci nepoužívají a udělali si z něho, jak už jsem zmínil, jakýsi virtuální obývák (a co hůř, občas taky ložnici, koupelnu a WC), do kterého nechávají s jakousi exhibicionistickou ležérností nahlížet ostatní, pro které komentují, co se právě u nich děje. Kombinace vzkazů typu „Sakra, furt nám nefunguje ten alarm“ a „Tak valíme na dovolenou. Blbý je, že sousedka je v nemocnici, tak nám asi chcípnou kytky, než se za čtrnáct dní vrátíme“, se už v mnohých případech octla jako součást důkazního materiálu v policejních spisech a hlášeních pro pojišťovny.

Posledním fenoménem, nad kterým dle mého soudu musí nevěřícně kroutit hlavou i ti z uživatelů facebooku, kteří zpočátku nad jeho možnostmi jásali, je pronikání komerčních subjektů do této sociální sítě. Více k tomuto nedodám, neboť také EUFRAT má na facebooku několik prezentací, a nerad bych byl obviněn z neloajality vůči své chlebodárné společnosti; svůj osobní postoj však revidovat nehodlám.

Jako bych už slyšel hlasy: „Chtěl sis zanadávat na facebook a motáš do toho Oskary. A vůbec, jak můžeš něco odmítat, když to neznáš?“ Oblíbený argument těch, kteří „v něčem jedou“. Zaprvé můj čas je příliš drahý, než abych jeho nezanedbatelnou část trávil zkoušením, jestli by mě náhodou facebook nedostal. Pokud nějaký čas vyšetřím, vím o stovkách jiných činností, které provozuji o to raději, že jejich plody nezůstávají po vypnutí počítače viset na serverech vzdálenějších než zasněžené vrcholky hor. Zadruhé – argument, že je třeba poznat, abych mohl přijmout či odmítnout, neberu. O kyanidu draselném a jeho účincích na organismus vím víceméně z doslechu a z literatury, a stačí mi to k tomu, abych věděl, že nemusím vyzkoušet všechno; zrovna tak o slazené šlehačce ve spreji (abych nepřirovnával facebook jenom k jedu) vím, že by mi neudělala dobře, aniž bych to zkoušel.

Abychom se ale na závěr vrátili k našim dvěma filmům: David Fincher na „Sociální síti“ určitě odvedl stejně dobrou práci jako Tom Hooper na „Králově řeči“. Tak, jako jsme odpustili „Králově řeči“ některé historické nepřesnosti, odpusťme „Sociální síti“ jasnou spekulaci studia na kasovní trhák s nízkým rozpočtem a námětem, na němž nelze prodělat. Ale právě v tomto ohledu (ačkoli nikoli co do tržeb, ale zisku oskarových sošek) „Sociální síť“ zklamala. Získala pouze tři, navíc v kategoriích nikoli hlavních, zatímco „Králova řeč“ proměnila čtyři „královské“ nominace (nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší herec). Ať si říká kdo chce co chce, pro mě letošní udílení cen Akademie symbolizuje naději, že reálná, opravdová, potem a krví vydřená komunikace má stále ještě sílu vítězit nad pseudokomunikací v prázdnotě kyberprostoru. Jiří Suchý kdysi napsal, že mezi láskou skutečnou a láskou prodejnou je stejný rozdíl, jako mezi medem pravým a válečným medem umělým: oba mají stejnou konzistenci a barvu, oba jsou stejně sladké, ale jen z jednoho z nich se vám udělá špatně.

Zastánci komunikace v síti ale nemusí věšet hlavu – facebook tu byl, je a bude bez ohledu na názory mírně konzervativního a pedantského šéfa jakéhosi překladatelského centra. Jsem ostatně přesvědčen, že film „Sociální síť“ má na facebooku už teď nejednu stránku a počítadlo přátel a lidí, kterým se „toto líbí“, se točí jako káča, neboť každý začarovaný kruh má v každém svém bodě zároveň svůj počátek i konec a odlišit příčinu od následku tu není možné.

V úctě váš

Tomáš Hausner
manažer divize PTCE

Tlumočení a překlady
LTweb