Slovo na únor (o tom, proč angličtina není cizí jazyk)

3. 2. 2011

Ačkoli zní latinsky, pojem lingua franca vlastně vůbec z latiny nepochází; je to latinský převod arabského slova sabir, kterým Arabové od počátku střetávání s Evropany označovali obecně jazyk, kterým mluví „Frankové“ (totiž Evropané). Nicméně v moderní době dostalo označení lingva franka poněkud posunutý význam a označuje jakýkoli jazyk, jehož geopolitický, kulturní a sociální záběr přesahuje teritorium obývané jeho původními nositeli. Poslední dobou se stále častěji můžeme setkávat s tvrzením, že angličtina je lingva franka současného světa. Proč tomu tak je a jaké jsou možné směry dalšího vývoje tohoto stavu, nastíní naše SLOVO NA ÚNOR.

Pokud krátce nahlédneme do historie, snadno zjistíme, že evropský prostor od počátku svých kulturních dějin vystřídal různé jazyky, které sehrávaly roli nadnárodních dorozumívacích prostředků. Například latina byla evropským univerzálním jazykem hned dvakrát, v období antiky a středověku (i když znalci vědí, že středověká latina měla s tou klasickou jen pramálo společného). Řečtina byla i v dobách římské dominance lingvou frankou filosofů, básníků a divadelníků; francouzština se těšila výsadnímu postavení zhruba od 17. století do 20. a 30. let 20. století, kdy byla jazykem diplomacie, a v rámci Evropských společenství se dokonce udržela jako jediný jednací jazyk až do rozšíření v r. 1995. Také další evropské jazyky se v různých obdobích ocitaly v podobném postavení, avšak spíše teritoriálně omezeném, jak to vyplývalo z historických souvislostí a později z koloniálních zájmů jejich nositelů: například italština ve Východní Africe, portugalština a španělština v částech Afriky, Asie, Centrální a Jižní Ameriky, polština na území dnešní pravobřežní Ukrajiny, v části Běloruska a Pobaltí.

Wie geht es, sousede?

Specifickými případy cizích jazyků, z nichž se staly lingvy franky také na našem území, jsou němčina a ruština. Pokud jde o němčinu, její postavení historicky vyplývalo z pozice „velkého souseda“ za naší západní a jižní (a po dlouhou dobu také severní) hranicí; není dnes dobře myslitelné studovat starší české dějiny bez znalosti latiny, a ty moderní zase bez znalosti němčiny. Také profesní jazyk v mnohých oborech se přímo hemží německými termíny (např. hornictví, hutnictví, strojírenství, ale i textilní a obuvní průmysl) a němčina prostřednictvím německy píšících autorů zásadně ovlivnila i vývoj české vzdělanosti a kultury. Na druhou stranu němčina se stala také jazykem okupantů a po II. světové válce se sotva našel v Čechách a na Moravě někdo, kdo by nevylíval s vaničkou i dítě a neodsuzoval šmahem vše německé, tedy i řeč.

Kdo tě okupuje, toho píseň zpívej?

Poněkud jiná situace se vyvinula kolem ruštiny, která byla od konce II. světové války víceméně neoddiskutovatelnou lingvou frankou ve všech sovětských satelitech, které se tak přidaly po bok neruských národností v rámci SSSR, ale i ve velké části tzv. „třetího světa“, která se v bipolárně rozděleném světě přiklonila na stranu tzv. “socialistického tábora. Pokud jde o studium cizích jazyků v období od 50. let až do pádu železné opony, byla pro nás ruština prakticky jedinou volbou. Ruština se vyučovala jako povinný předmět od 5. a později už od 3. ročníku ZŠ a provázela každého až do konce jeho studentských dnů. Jiné cizí jazyky se na vyšší úrovni učily prakticky pouze pro potřeby omezeného zahraničního obchodu mimo rámec RVHP, pro zpravodajské či vojenské účely. Veřejnost se cizí jazyky světa „za oponou“ učila prakticky jen ze zájmu o jazyk jako takový, bez praktické možnosti je využít při cestování a podobně.

Globální jazyk pro třetí milénium

Žádný z dosud zmíněných jazyků se ale nikdy nedostal do situace, v níž se na přelomu tisíciletí ocitá právě angličtina, která se v dnešním pospojovaném světě stává jeho globální lingvou frankou. Z pohledu nositelů jiných jazyků angličtina postupně přestává být „klasickým“ cizím jazykem a postupně se stává nutností, bez níž nelze existovat nejen za hranicemi jejich vlastní domoviny, ale v mnohých ohledech ani uvnitř.

Na druhou stranu mnozí vidí v této vesměs nekontrolované (neboť nekontrolovatelné) expanzi angličtiny jev nežádoucí, ba přímo hrozbu. Označují angličtinu za globalizační nástroj či zbraň. Samozřejmě, že sám pojem globalizace je poměrně obtížně uchopitelný a jeho primární projevy se odehrávají převážně na politickoekonomické rovině; nelze však nevidět, že změny v těchto oblastech iniciují také hluboké sociální a kulturní posuny. Problém jazyka a kulturní identity se tak stává jedním z klíčových aspektů globalizace.

Globalizace v segmentu jazyka a jazykové identity už dala vzniknout celé řadě eufemismů, které jiným způsobem pojmenovávají to, co bychom přímo mohli označit „jazykovou smrtí“ či „vyhynutím jazyka“: objevují se pojmy jako Amerikanizace, Coca-colonizace, kreolizace, generalizace jazyka, glajchšaltování jazyka, Global English, jazyk-zabiják, jazykový imperialismus, jazykové války, linguacide / linguicide (parafráze anglického slova „suicide“ = sebevražda), McDonaldizace a mnohé další.

Mrtvý jazyk, dobrý jazyk?

Pravdou je, že s jazyky se na Zemi dějí podivné věci. 90 % ze současných asi 6,5 tisíce živých jazyků jsou jazyky, z nichž každým nemluví více než 100 tisíc lidí. Kolem padesáti jazyků má po jednom mluvčím a každou chvíli se můžeme dočíst o tom, že některý z nich zanikl se smrtí jeho jediného nositele. 2,5 tisíce jazyků balancuje na hraně zániku a každoročně jich zhruba 10 přes ni přepadne. Na druhou stranu celá polovina světové populace má jako svůj mateřský jazyk jeden ze 6 „velkých“ jazyků (čínština, angličtina, hindština, španělština, ruština, arabština). UNESCO sice od roku 2000 propaguje 21 leden jako Mezinárodní den mateřského jazyka, ale jazyky přesto vymírají jako ohrožení živočichové či rostliny. Připočtěme k tomu přírodní a civilizační katastrofy jako povodně, sucha, epidemie, hladomory, a výsledkem rovnice je výše zmíněná jazyková smrt. Mnozí pak vidí jako jednu z příčin právě globální expanzi angličtiny.

Jaká je tedy skutečná role či pozice angličtiny v dnešním světě? Je skutečně nástrojem kolonizace, který v konečné fázi slouží jako diskriminační nástroj (neumíš anglicky, zapomeň na dobré zaměstnání)? Nebo je spíše prostředkem k usnadnění komunikace a dorozumění mezi nositeli jinak vesměs odlišných kulturních a civilizačních hodnot? Může se stát její globální expanze platformou pro neo-(neo-)imperialismus, nebo je to krok směrem k přirozené bilingvní výbavě každého jedince?

Odpověď na tyto a další otázky těžko hádat od stolu, u něhož tento úvodník vzniká. Jednou z nejdůležitějších souvisejících otázek je, o jaké angličtině vlastně mluvíme, jakou angličtinu se tedy máme učit? Kromě v podstatě umělých variant angličtiny povýšených na nadnárodní standard, jako jsou  Received Pronunciation (RP), General American (GenAm) či  tzv. Mid-Atlantic Standard se konkrétně v Evropě začíná mluvit o tzv. Brussels English / Brusselese čili „bruselštině“; ve zbytku světa existuje navíc celá škála lokálních variant angličtiny uměle přizpůsobených domorodému jazyku (abychom nebyli přespříliš politicky korektní, řekněme rovnou „zkomolených“), jako je např. Caribbean English, jamajská kreolština, tok pisin nebo hiri motu v Indonésii či bislama na Vanuatu. Problém spočívá především v tom, že celosvětově zhruba v 80 % komunikace v angličtině, kterou podniká nositel jiného jazyka, je jeho partnerem v komunikaci také „non-native speaker“, tedy nositel jiného jazyka než angličtiny.

Nositelé některých z tzv. „velkých“ kulturních jazyků se navíc brání přijmout myšlenku, že se světovou lingvou frankou nestává právě jejich jazyk, ale angličtina; co víc, jejich jazyk je zaplavován anglicismy jako hnízda zpěvných ptáků kukaččími vejci. Nejvýrazněji se tento komplex projevuje u Francouzů, jejichž ministr kultury v roce 1994 prosadil proti fenoménu tzv. Franglaise jazykový zákon, na jehož základě je používání slov jako např. e-mail, fax, walkman apod. ve veřejném styku zakázáno pod pokutou. Němci jsou vůči anglicismům poněkud benevolentnější, i když si také uvědomují existenci tzv. Denglisch.

Czenglish? No problem.

Jaká je situace u nás? Nejvíce výpůjček z angličtiny do češtiny proudí v oblastech výpočetní a komunikační techniky, marketingu a reklamy a také na úrovni hovorového jazyka používaného zejména generací teenagerů. Obecně lze říci, že česká společnost je v postoji vůči pronikání anglicismů do naší mateřštiny nejednotná. Starší a střední generace jsou stále podvědomě ovlivněny vzpomínkami na povinnou výuku němčiny v období Protektorátu a ruštiny zejména po sovětské invazi v r. 1968 a pronikání cizích slov či konstrukcí do mateřštiny nesou poměrně nelibě, zatímco generace mladší, v níž jazyková gramotnost a znalost zejména angličtiny systematicky roste, je vůči pronikání anglicismů prakticky lhostejná.

Na závěr nezbývá než konstatovat, že jazyková gramotnost pro 21. století znamená kromě ovládnutí svého mateřského jazyka schopnost komunikovat především v angličtině, která přestává být cizím jazykem v tradičním slova smyslu. Všechny alternativy, včetně jistě dobře míněných iniciativ Evropské unie na podporu „language diversity“, tedy jazykové rozmanitosti, jsou spíše zbožným přáním než systematickým procesem s očekávatelným reálným efektem.

Nejsem v tomto směru zcela nezaujatou osobou, neboť angličtina je mým denním chlebem, mým sedmým nebem, ale troufám si tvrdit, že svět má do jisté míry štěstí v tom, že se jeho lingvou frankou stává jazyk s relativně jednoduchým gramatickým systémem a nepříliš rozsáhlou slovní zásobou. S takovou finštinou nebo čínštinou bychom měli mnohem větší práci. A zkuste se zeptat cizinců, co by říkali na to, kdyby se globálním jazykem měla stát čeština! 

Przheeshernaa przhedstava!

 V úctě váš

Tomáš Hausner
manažer divize PTCE

Tlumočení a překlady